Obsah:
Moje letošní (možná poslední) prázdniny začaly 12. 7. ve 12:40, když jsem odeslal
vedoucímu práce finální verzi své diplomky. Pak jsem se rychle sbalil a vyrazil na
hlavní nádraží(s mezipřistáním v Delvitě - 800 Kč), kde jsem si za 6 576 Kč koupil
Inter Rail -26 pro Francii, Španělsko, Portugalsko a Maroko.
V devět večer už jsem byl v Děčíně. Ještě poslední česká večeře a před půlnocí čekáme v
Bad Schandau Hbf. na první víkendový vlak. Až k francouzským hranicím se totiž
chceme dostat na Schöneswochenendeticket. Pravda, cesta to bude delší a komplikovanější
(5 přestupů a 17 hodin na cestě), ale 28 € za oba se nám jevilo jako pádný argument,
proč tu trochu nepohodlí podstoupit.
Po noci strávené na drážďanském nádraží se nám to už tak výhodné nezdá, ale nezbývá než pokračovat.
Nad ránem opouštíme lavičku, která nám byla té noci domovem a jdeme se usalašit do
vlaku na Glais 6, odkud to jede na Zwickau. Trochu mě znervózňuje, že vlak je celý potemnělý,
ale už je tam nějaký Němec, tak nastupujeme taky. Teprve 5 minut po předpokládaném odjezdu
se rozsvěcují světla ve vagóně - asi něco bude špatně. Na infotabuli zjišťujeme, že sedíme ve
špatném vlaku, ten náš právě odjel (na nástupišti stály 2 soupravy za sebou, naše byla
samozřejmě ta první). Naštěstí Bětu zjistila i alternativní spojení, takže za hodinu vyrážíme
jiným vláčkem, ale nabíráme zpoždění.
Cesta přes Německo byla fajn, vlaky pěkné, čisté, rychlé a přesné. Ve francouzském Štrasburku
už na nás čeká noční vlak, kterým se svezeme přes celou Francii až na španělské hranice (Portbou).
Ráno se budíme uprostřed Pyrenejí a z okna vychutnáváme nádherné výhledy - z jedné strany moře,
dorážející na útesy, z druhé hory porostlé vinicemi.
Španělsko (17. 7. 2002)
V Portbou vystoupíme do nevlídného počasí - prší a fouká, navlékneme na sebe všechny teplé věci
co si na jih vezeme a jdeme se projít do přístavu. V 10.50 opouštíme Portbou (všechny vlaky
předtím měly příplatek) a krátce po poledni vystupujeme v Barceloně Saints.
Naše první cesta vede ke chrámu Sagrada Familia.
Ti vydřiduši chtějí 4 € za vstup (student ISIC) a Tonyho International Press Card rezolutně odmítají
s tím, že je nutná předchozí akreditace. Tony je rozhořčen, ale nevzdává to a v nestřeženém okamžiku
proniká do areálu přes východ v obchůdku se suvenýry.
Na Plaza
de Torros si všimneme malých hloučků před "bejkárnou". Za několik hodin začíná korida! Po krátké
diskusi se rozhodneme přece jen ji skouknout (18 € za nejlevnější lístek) /Teprve budoucnost ukazuje, jak to bylo rozumné rozhodnutí. V současné době totiž už v Barceloně Corridu zakázali, takže jsme byli jedni z posledních, kdo ji tam mohl vidět./
Máme čas, tak se courneme po Barceloně ale v 18.30 už jsme na svých místech. Všude kolem nás
je slyšet ruština, polština nebo čeština - jsme prostě v turistické třídě:-). Španělští příznivci
koridy sedí většinou v předních řadách v Sombre.
Corrida (nebo spíš jatka)
Kempování na pláži
Cestou vyhlížíme vhodné místo pro přenocování, v malé vesničce Torredembara vystupujeme z
vlaku a ptáme se na nějaký kemp. Posílají nás na okraj vesnice, kde opravdu nacházíme nějakou
zapáchající ohradu, ptáme se na cenu, ale 13 € za stan a dva lidi se nám zdá příliš,
tak jdeme ke konkurenci - na pláž. Místa je tu dost. Stavíme stan a usínáme (jenom Bětu
nějak ne a ne usnout, bojí se blížících se světel, různých zvuků, ... ale nakonec si taky dá říct).
Probouzíme se do krásného rána, na pláži si uvaříme k snídani lečo a vyrážíme na vlak do Tarragony.
Cestou nakupujeme v Plus Discountu ovoce, pečivo, zmrzku a ochucené mléko (To jsou ceny!! Pomalu levnějš
í než u nás...).
Tarragona
V Tarragoně chceme ušetřit za úschovnu, takže do ulic vyrážíme s báglama - ze začátku to jde
(město je celkem malé, i když na historické památky velmi bohaté),
poté co se rozhodneme pro menší výlet k zachovalému římskému akvaduktu začínáme litovat, že jsme se zátěže včas nezbavili.
Akvadukt je 8 kilometrů za městem, naštěstí tím směrem jede autobus číslo 5 (1 € za osobu), řidič však
na Ponte diablo odmítá zastavit a veze nás o nějaké 3 km dál. Ochotná Španělka nám poradí, kudy
se vrátit zpátky (prý zkratkou), a tak další 3 hodiny pochodujeme po místních vedrem vysušených lesích
a roklích vyhlížeje akvadukt.
Nakonec se nám zjeví, ale někde úplně jinde než jsme ho čekali (pár set metrů
od silnice, po které nás vezl autobus). Most je v perfektním stavu, nedá nám to a přejdeme přes něj (navzdory protestům poloviny výpravy). Jsme pěkně utahaní,
nevíme jak se vrátit zpátky do města a v tu ránu se zjevuje záchrana v podobě mladého Francouze
(Bětka se zakoukala do jeho lýtek), který nás hodí zpátky autem.
Ještě dáme odpolední pohodičku na pláži a pak vyrážím koupit lístky na noční vlak do Andalusie
(nadregionální vlaky jsou tady povinně místenkové / 3 € za osobu).
Existuje něco horšího než ČD? RENFE!!!
Nákup místenky se ve španělském provedení mění v horor na pokračování. Na nádraží
jsou otevřeny jenom dvě pokladny, zato lidí je tu mraky. Po 20 minutách se dostávám
na řadu a sděluji pokladnímu své přání odcestovat na jih. Na půl huby mi odpoví, že už je vyprodáno -
konsternovaně odcházím - tohle jsem nečekal. Po poradě se rozhodneme jet jakýmkoliv večerním vlakem
(alespoň tak strávíme noc).
Znovu vystojíme celou frontu aby nám ten chlap řekl, že všechny vlaky na dnešek už jsou vyprodány. Začínám toho mít právě
tak dost a posměšně se vyjadřuji o španělských službách obecně a železnici obzvláště a dožaduji se od něj rady,
co máme jako dělat (včetně celkem drzé otázky, co nám můžou udělat, když se jim na ty jejich rezervace vy... a
do vlaku prostě nastoupíme). Znovu se podívá do počítače a řekne, že máme štěstí, ještě je pár volných míst
na zítřek do Madridu. Říkám vale, že to berem, ale on na to, ať si vystojíme vedlejší řadu, on prodává lístky
jenom na dnešek (znovu opakuju, že na ten den ale už neměl vůbec nic… dodnes je mi záhadou, co tam vlastně
prodával a na co všichni ti lidi stáli frontu před jeho okénkem).
Než přijdeme na řadu u vedlejšího okénka, tak už jsou ve
vlaku do Madridu volná jen dvě poslední místa, ale odděleně a navíc v kuřácích. Odmítáme, tak nám nabízí
lůžkový vůz za 60 €/osoba. Tomu se už otevřeně smějeme, říkáme ze jsme chudí studenti, tak slevuje na
studentských 35 € za osobu. Teprve úplně nakonec zmíní, že je možné zaplatit jen příplatek za lehátka 9 €
za osobu (proč to neřekl rovnou?). To bereme a zároveň si čtyři dny dopředu rezervujeme místa z Madridu do Cordoby.
Večer opět vyrážíme vláčkem do malé vesničky, tentokrát Villanueva, kde Bětulka objevuje kemp s volným
přístupem z pláže. Opět si dáme konzervovou večeři na pláži a po setmění se jdeme nepozorovaně ubytovat.
Montserrat
Prvním ranním vlakem dorážíme do Barcelony, odtud Cercanií (příměstský vláček) do Minestrol de Montserrat, kde jsme
v poledne. Vyvstává však výrazný problém - jak se dostat na 15 km vzdáleny vrchol. Opět zázrak - zastavuje
nám mercedes a v něm svérázný plešatý Katalánec nabízí svezení k lanovce. Během cesty se s ním však
tak zapovídáme (je to zapálený Katalánec, chtěl by nezávislost - i když uznává, ze by Španělsko raději
rozpoutalo občanskou válku, než by dovolilo ohrožení územní celistvosti, obdivuje rozdělení Československa
a říká, že něco takového by rád viděl i u nich), že mění plán a vyveze nás až nahoru k symbolu katalánské
svébytnosti, ke klášteru Montserrat.
Pohoda, džez, celé to oběhneme, ale ani ne po dvou hodinách už není moc co dělat (snad jenom kdybychom si
vzali stan a spacáky, tak se tam dá za symbolické 2 €/osobu kempovat) a tak se rozhodneme
pro sestup do údolí. Cesta je to úmorná, jsme jediní kdo jde pěšky (všichni se vozí lanovkou),
teprve teď doceňujeme, jak je vlastně klášter nepřístupný, po skoro dvou hodinách jsme na
nádraží katalánských drah, které však neuznávají Interrail. Jenže cestou po nás nikdo nic
nechce, takže ušetříme 2,60 €. Prohlídku Montserratu jsme tak pořídili zadarmo a
ušetřili jsme tak 32 €, které si za takovýto výlet účtují katalánské dráhy.
Večer ještě krátká prohlídka centra Barcelony (včetně slavné bohémské La Rambla) a ve 22.03 uléháme do svých
lehátek.
Madrid
Ráno nás čeká Madrid, zjišťujeme že nejlevnější hostel je za 15 € osobu a tak míříme do campu na
okraji Madridu, kde nás to vyjde na polovinu (5 €/osoba, 5,50 €/stan). Navíc se platí až při
vystěhování, přičemž nijak nekontrolují, zda se osoba skutečně vystěhovala. Takže se můžete
odhlásit třeba hned druhý den a zůstat tam třeba týden. Další výdaj, který vás v Madridu čeká,
jsou lístky na metro. Pokud si koupíte sadu deseti, vyjde jedna jízda na 50 c €ntů. Pokud
jezdíte načerno, máte to grátis (jsou tam však turnikety jako v Rusku nebo Anglii, takže musíte
umět skákat). Ale pojďme za kultůrou.
Alfou a omegou je Prado - perfektní galerie - rezervujte si na ni aspoň půl dne (studenti 1,5 €,
novináři gratuito). Pěkná je i botanická zahrada hned vedle (alespoň Bětu to říkala, já jsem si
mezitím schrupnul na lavičce před vchodem). Po menší výměně názorů předávám mapu a tím i vedení
Bětce (prý že to zvládne taky) a za chvíli končíme uprostřed madridské Red Light District.
Bětu to nechce přiznat a tvrdí, že ty zmalované příšery, co se tam všude opírají o zeď a točí kabel
kou, si jenom vyrazily na rande.
Jinak klasika - Plaza Mayor, symbol Madridu - socha medvědice
trhající pomeranče (odkdy je medvěd vegetarián?), pěkné zelené parky. Hrozné vedro, takže tady
večerní život začíná až v 11 večer a flámuje se do rána. Další dny máme na programu okolí Madridu - Toledo a Segovia.
Do obou jede vlak, a světe div se, bez příplatku!
Okolí Madridu - Toledo a Segovia
Toledo - krásné, historické, bohužel ale taky turistické a drahé. Rozhodně by se
ale nemělo vynechat - stojí to za to. Staré město stojí na ostrohu nad řekou,
která jej obklopuje ze tří stran, ze čtvrté jsou nedobytné hradby.
Odpoledne jsme se dokonce vetřeli (v sezóně je zdarma pořádá místní radnice) na prohlídku historických
hradeb i s průvodcem, moc pěkné. Jeden den však bohatě stačí.
Druhý den byla na řadě Segovia. Taky pěkné město (možná hezčí než Toledo) - včetně zachovalého
akvaduktu (byl funkční až do roku 1970 - ti Římani ale uměli stavět!).
Akvadukt není všechno, ještě tam je hezký hrad (jako z pohádky) na útesu nad řekou.
Jinak bylo vedro na padnutí, v jedné restauraci jsme si dali Gazpacho, ale nebylo nic moc. Večer se vracíme.
23:10 vyrážíme nočním vlakem z Madridu (lehátka jsme si pro tentokrát odpustili, máme sedátka naproti sobě, dají se však
sesunout, takže se vyspíme), o půl páté ráno jsme v Cordobě.
Granada
Necháváme si v úschovně bágly, s sebou si bereme jen malý ruksak se spacáky a jídlem. Na Alhambru je to
však z nádraží dobře 4 km a to ještě do kopce. Naštěstí stopujeme nějakého Itala (zakládá v Cordobě
pizzerii), který je námi tak nadšen, že nás odváží až k pokladnám:-).
I tak nám ale na prohlídku zbývají necelé tři hodiny. Kupujeme lístek za nekřesťanských 7 € za osobu
a už se kocháme. Tak tohle vážně stojí za to!!! Nádhera, překrásné zahrady a parky, couráme se a obdivujeme
všechno okolo. Vtom si na něco vzpomenu, ještě jednou studuju lístek a pak zasakruju. Do nejkrásnější a nejvzácnější
části je totiž vstup omezen, naše vstupenka tam platí jen na přesně stanovených 30 minut, přičemž nám už běží desátá.
Klusem se přemisťujeme k palácům a na poslední chvíli nás ještě pouští dovnitř. Krása, fakt hezké, už to vidím
podruhé a pořád je na co se koukat. Navíc potkáváme čtveřici Čechů, kteří jedou skoro tu samou trasu jako my,
ale obraceným směrem a autem.
Alhambra rozhodně stála za návštěvu, večer se jdeme ještě cournout dolů do města (nákup potravin a ovoce) a
navečer si ustýláme na jednom vrcholku nad Alhambrou, pěkně pod větvemi borovice. V tomto bodě si neodpustím si poznámku
o ženské logice - když jsme se z parkoviště šplhali vzhůru, druhá polovina výpravy stále "to už je dobrý,
dál už ani nepůjdeme, tady je to hezké, proč lezeš tak daleko", ale v okamžiku, kdy už jsme leželi tak se
hrozně divila a bála, že z parkoviště naším směrem vyrazili nějací Holanďani, posadili
se kus od nás a začali popíjet víno a pivo.
Antequera
Druhý den jsme vyrazili do Algeciras, opět s přesedáním v Bobadille:-(. Další perlička byla, že v
místním couráku po nás chtěli příplatek za vlak vyšší kvality. Na tu nehoráznost jsem odmítal
přistoupit a strávil raději zajímavou půlhodinku v živé diskusi s průvodčím, objasňujíc mu,
že opravdu, ale opravdu za 40 km 6 € platit nehodlám. Nakonec nás vyhodil z vlaku, ale to
už stejně byla naše Antequera, tak jsme se ani moc nebránili:-).
Špatný pocit ze zaměstnanců
španělských drah však odčinil výpravčí v Antequeře, který se nám ještě omluvil, že tam nemá
úschovnu zavazadel a nabídl nám, ať si bágly hodíme k němu do kanclu (nic za to nechtěl), dal
nám klíče od záchodů (čistých!) a poradil, co se dá kde ve městě vidět.
Antequera bylo další ospalé jižanské město; bílé domky, úzké uličky, několik katedrál na kopci rozvalina hradu.
Jenom zase vedro až z toho tály šutry na cestě. Cestou zpátky jsme se stavili v místním koloniálu, koupili
nekřesťansky drahou zmrzlinu a právě upečený chleba (bagetu) a obdivovali sklenice s olivami,
které měli nakládané snad na 20 způsobů.
Ronda
Odpoledne jsme se přesunuli do Rondy - nádherného městečka, opravdového skvostu, který musíte vidět!
Hned na nádraží jsme se jali zjišťovat, kde tam je nejbližší camp, pokladní nevěděl, ale zato slečna,
co stále přede mnou se mi to jala vysvětlovat. Napřed španělsky, pak jsme přešli do angličtiny,
ale něco mi pořád nesedělo s jejím přízvukem, takže jsem se jí nadrzo zeptal "A česky by to nešlo?"
Chvíli na mne koukala a pak na to: "Vy jste Češi?"
Ukázalo se, že tam na prázdniny přijela studovat španělštinu a že bydlí v poloprázdném bytě, takže
nakonec žádný camp nebyl potřeba.
Prošli jsme si město (včetně nejslavnější Plaza de Torros - první bejkárny, kde se v 17. stol. konaly
první býčí zápasy), prohlédli slavnou propast, která město rozděluje, byli se
podívat na vykopávky arabských lázní (ale bylo zavřeno:-( a večer jsme si dali báječnou
večeři - gazpacho, pescado, sangría… Mňam.
Brzy ráno pokračujeme do přístavu Algeciras, cestou si však dáváme zastávku na britském Gibraltaru
(zastávka vlaku La Línea a pak ještě pár km autobusem).
Gibraltar
Teprve když to uvidíte, pochopíte, proč se mu říká The Rock a proč je prakticky konvenčními zbraněmi nedobytný
(Španělé během 19. a 20. stol. podnikli několik pokusů dobýt Gibraltar silou, vždy se zastavili
na palisádách a hlavních kulometů a děl, které na pevninu míří). Docela zajímavý je způsob, jak se
na Gibraltar dostat - jediná přístupová cesta vede napříč přes přistávací dráhu.
Kde jinde dáváte přednost zprava přistávajícímu Boeingu?
Jinak je skála úctyhodná, provrtaná stovkami kilometrů chodeb, které vedou k jednotlivým střílnám.
Neodolal jsem a do jedné chodby vedoucí doprostřed skály vlezl. Fakt imozantní, střílny,
outposty a hlavně tunel tak velký, že se tam v pohodě vešly dva náklaďáky vedle sebe, průvan
dával znát, že tam je důmyslný systém větrání. Vedlo to někam hluboko, hluboko do hory, po 200
metrech sem to raději obrátil a šinul si to zpátky na denní světlo.
Zašli jsme na Point of Europe, prohlédli třítisícovky
v Africe, pokochali se pohledem na Gibraltarský průliv (zdálo se to kousek) a vydali se zpátky.
Stopli jsme nějakého Němce, který chtěl až nahoru na vrchol hory, kde žijí opice, ale po
zjištění ceny lanovky (12 Ł za osobu) jsme si řekli, že za ty peníze si raději koupíme
flašku a pořídíme opičku vlastní. Ještě poslat pohledy, vyfotit pár fotek a hurá na bus do Algeciras.
Algeciras
Z přístavu se už zdá být Afrika na dosah ruky. Spojení mezi Algeciras a marockým Tangerem zajišťuje
několik společností. Tony všechny oběhl, aby zjistil, která má nejlepší ceny. Ukazuje se,
že ať jedeme s kýmkoli, za lístek dáme vždy 16 € (některé společnosti ale poskytují 30 procentní slevu
na interrail). Lístky tak kupujeme u okýnka Trasmediterranea.
Trajekty vyplouvají každou hodinu, lístky jsou otevřené, tak si můžem vybrat, v kolik hodin pojedeme.
Plavba je báječná, na palubě příjemně fouká, po celou cestu jsou vidět jak španělské, tak
marocké hory.
Přímo na trajektu je potřeba vyplnit a odevzdat kartičku pro marockou policii, za to dostaneme razítko
do pasu (ale ta fronta!!!). Navíc jim nějak nezafunguje technika a omylem nám dávají do
pasu razítka se stejným sériovým číslem - takže se pak dost vyděsíme, když nás pak
nahánějí policajti po palubě a chtějí po nás znovu pasy.
Maroko
V devět večer (sedm místního) vjíždíme do Tangeru. Bylo to ostatně cítit už z daleka -
vítal nás totiž mohutný puch, že kterého skoro až slzely oči. Také prachu a špíny bylo
už na výstupním molu požehnaně. Už předem tak turisty připravují na uličky plné hnijících
odpadků.
Hned u východu se na nás vrhla banda guidemanů (tedy nechtěných průvodců,
kteří se mohutně vnucují a chtějí vás obrat) a hned spustili: Welcome, wanna
hotel? Když si jich nevšímáte a jdete svou cestou, hned přidají na důrazu: Hey, where
do you go? I will help you!!! Zkušeně jsme s úsměvem odmítali, ale Marokánci byli zjevně tužší
povahy než Egypťani. Vytrvale se za námi drželi, když jsme poodešli bokem směrem k čekárně
(abychom se posadili a domluvili do dál), okamžitě udeřili znovu: "Jdete špatně! Východ je támhle…
Já vás doprovodím… Chcete taxi?" Poté, co jsem se ho zeptal, kde je tady Tourist Information Office
(s důrazem na slově kancelář:) hbitě odpověděl, že tam od toho je přece ON, aby nám pomohl
a vemlouvavě arabskou angličtinou dodal: "Relax, you are in the good hands - I am your friend, let
me help you.." Potom co ani tohle nezabralo nám ukázal, kde je stánek s informacema - a
hned dodal: "Now you to see to can you trust me!!"
I tak jsme se ale raději vydali do města pěšky (s batohy na zádech jsme se stali snadnými terči nabídek
taxikářů a hotelových dohazovačů a během 10 minut odmítli několik hašišových nabídek
(Hash hash, wanna hash? Gut rauchen! Super Quality Hashish Einkaufen!!! Try for free
(I am your best friend)!!!).
V centru města (tady tomu říkají medina) jsme narazili na uličku s několika hotely.
První nabídku 100 DH jsme nereflektovali ale u čtvrtého či pátého jsme kývli na 80 DH/noc (1 DH = asi 3 Kč).
Za sprchu však chtěli doplatit 10 DH. Vlastní pokoj byl světlý (balkon), poměrně čistý
a s umyvadlem. Jen povlečení vypadalo jetě, tak jsme raději vybalili spacáky.
Záchod (turecký) na chodbě.
Tanger
Navečer jsme vyrazili na obhlídku města. Jen jsme vyšli ze dveří hotelu, hned jsme měli společnost.
Mladý (okolo dvaceti), celkem slušně oblečený Arab se s námi vehementně pokoušel dát do řeči.
Zkoušel pozdrav snad ve všech možných jazycích (i zkomolené polské Ďeň ďobryj) a pořád mi chválil
účes. Na před tvrdil, že je holič (zastavili jsme se totiž před kadeřnictvím a koukali dovnitř),
pak nás pořád doprovázel jako smrad a kamkoli jsme se podívali, tak to vychválil (báječné
kožené bundy, 100 procentní kůže, určitě, opravdu, … když jsem se podíval na pouličního
prodavače ovoce, hned zase skvělé ovoce, zralé, sladké, hodně vody,…). A klasicky: "Kam jdete?
Budu vás provázet. Vysvětlím. Ukážu. Znám tady skvělou restauraci - cheep for you. Nebo čajovnu?".
Teprve po čtvrthodině našeho zprvu zdvořilého nevšímání a nakonec totální ignorace nám ještě nabídl hašiš a pak to vzdal.
Rozhlíželi jsme se po nějakém žvanci (nebo lépe řečeno, já chtěl jíst, Bětka byla v šoku a odmítala
vše - včetně přijímání potravy) a po chvíli jsme zapadli do místní jídelny (restaurace se
tomu věru říct nedalo), kde jsme narazili na blonďatýho Amíka, který nám mohutně doporučoval
místní ryby (vypadalo to, jako kdyby vylovili akvárko a hodili ty rybky na pekáč).
Příjemně jsme s Amíkem poklábosili a byli jsme dost v šoku, když z něj vypadlo,
že je hudebník (pop), hraje na klávesy a byl celkem za vodou. Hrál s Jacksonem a
teď doprovází Enrique Inglésia. Byl tam s ním jeden Arab, ke kterému se choval dost
pansky (samý imperativ - poď sem, přines, podrž, přelož mi z arabštiny tohle, řekni kuchaři tamto…),
ale s námi pokecal naopak velmi příjemně o Maroku, ČR, … Když jsme se loučili a
já chtěl platit, tak se usmál a potěšil nás "I already took care about it".
Prohlídka večerního města byla zajímavá - arábie jako vyšitá. Všude spousta lidí, křiku,
prodavači přímo na chodníku, do toho všeho hrozný zápach.
Ten večer máme ještě jednu story: Dali jsme si mátový čaj (fakt dost dobrý..) a
zalaškovali s dalším arabem.
Zalaškovali??? a teda laškovat začal on. Zatímco jsme si pochutnávali na mátovém čaji
(MŇAMKA), přilísnul se k vedlejšímu stolku a nenápadně začal konverzaci. Ptal se, odkud jsme,
pochlubil se, že on sám je Berber a svou francouzštinoangličtinou poutavě vyprávěl o
berberských zvycích. "Aha, tak konečně jeden Arab, který si chce jen tak popovídat a nic nám
nevnucuje" už jsem si skoro pomyslila, že někteří jsou přece jen docela příjemní.
A v tu chvíli to začalo: "I have a pharmacy with traditional berber medicine … my
mother cooks traditional berber food… come with me, I will give you my business card and
you will make publicity for me in your country…" Dopijeme a chceme odejit, ale on nás
pořád tahá na tu svojí berber medicine. Cestou se ještě stavíme s naším "průvodcem" v
našem krámku, kde se snaží nám prodat místní županovité obleky, které jsou
prý naprosto nepostradatelné, pokud si chceme získat respekt místního obyvatelstva a přístup k
nižším cenám. Vykašleme se mu na jeho župany, ale to už nás zase postrkává do té své pharmacy.
Tady nám předvede několik pytlíčků s kořením za nehorázné ceny.
Vstávám a pobízím Tonyho, ať se taky zvedne, Arab mu pak doporučí "Do not talk bad about
me with your wife, I am your friend". V tu chvíli se Tony rozhodne, že s Arabem skoncujeme,
ten pochopí, že o jeho nabídky opravdu nemáme zájem a začne se dožadovat bakšiše na šálek kávy.
Už ho nechceme ani vidět, ale on běhá pořád za námi a začíná vyhrožovat "You are looking for problem, man".
(Bětka bledne a chce zpátky do Španělska :-). Teprve teď jí dochází, jakou udělala koninu, když mu
řekla informaci, po které mu nic nebylo - a sice, ve kterém hotelu bydlíme. Uklidňuji ji,
že žebrák, který se dožaduje pár dirhamů na kávu asi nebude disponovat možnostmi, kterými by
nám mohl ztrpčit život. A opravdu…) když se po chvíli otočíme, už tam není.
Proplétáme se uzounkými uličkami, nevíme kde jsme (to říká Bětka), naštěstí se ocitáme v ulici
se známým rybím zápachem, díky kterému rychle určíme naši pozici. Na trhu kupujeme melou
nka (2 DH za kilo) a šupajdíme zpět do hotelu. Tady si dáváme studenou sprchu, sblajzneme melounek
a jdeme spinkat.
Vstáváme před devátou, Tony vyběhne koupit pečivo a já se pouštím do psaní deníku. Za hodinku jsme po
snídani a vyrážíme na další průzkum města. Cestou se chceme stavit na nádraží, abychom zjistili,
jak jezdí vlaky do Marákeše. Kohokoli se zeptáme na cestu k nádraží, všichni tvrdí, že je to daleko a
ať si vezmeme taxi. Považujeme je za dohazovače taxikářského cechu a jejich rad si nevšímáme. Po
hodině chůze musíme připustit, že asi měli pravdu, nádraží nakonec přece jen najdeme, dovídáme
se že vlak jezdí do Marákeše 3 x denně - v 8.00, 13.00 a 23.00. Z toho na první dva je povinný
příplatek za klimatizaci 68 DH. Zpátky do hotelu se svezeme Petit Taxi za 10 DH.
Sbalíme věci a ve 13.00 opouštíme Tanger.
Poznámka: Byla to chyba, ideální je ten noční vlak.
Ten denní je hrozně drahej za příplatek za klima a hlavně do Marákeše přijede v 10 večer, takže jen
se vykulíte z vlaku, už zase sypete za hotel. Zato když se jede v noci, tak je vlak zdarma a
zároveň se v něm člověk vyspí.
Marákeš
V 16:00 vystupujeme v Sidi Kacemu, odkud nám po půl hodině jede vlak přímo do Marákeše. V kupé potkáváme
sympatickou Maročanku, která nám radí, kde v Marákeši sehnat nejlevnější hotel - od nádraží se
necháváme dovést taxíkem cca 5 km za 12 DH na náměstí Jemma al Fna. Hned vedle pošty zaběhneme do jedné
uličky, kde se ptáme na cenu v hotelu Central Palace.
Ubytujeme se v pěkném, čistém, příjemně chladném pokoji s oknem do atria, je dost pozdě, tak vyrážíme
jen na krátkou procházku na náměstí Jemma al Fna. Hemží se to tu lidmi, za zvuku bubnů zde provozují
své umění akrobaté a zaklínači hadů, dva kluci boxují (a okolostojící na ně sázejí), do toho všeho se
mísí nejrůznější pachy a vůně rožněného masa.
Prodavači nás lákají ke svým krámkům, někteří nás dokonce chytají za ruce a snaží se nás dotáhnout
ke své živnosti. Oslovují Tonyho "My friend" a už se ptají, co si dá. Jídlo vypadá chutně,
Tony si dává smaženou rybu, zeleninový salát, chléb a k tomu ještě smažené lilky. Když vidím,
jak prodavač všechno ochmatá, pohrabe se svými nemytými prackami v salátu a sám přitom ozobává to,
co nabízí svým zákazníkům, je mi z něj nanic a jsem pevně rozhodnutá, že se budu živit jen
českými Müsli tyčinkami.
Tonyho po zkušenostech z Egypta nic nepřekvapuje a pěkně se nabaští.Jenom klasika nastává
při placení - Tony nemá přesně, tak zaplatí větší bankovkou, v tu ránu se prodavač otočí a
už má spoustu jiné práce. Drobné prostě nevrací.
Ve středu vstáváme po deváté a jdeme se poohlídnout po nějaké snídaňce. Cestou potkáváme
chlapíka s kárkou, který veze ještě teplé chlebové placky. Každý si kupujeme jeden za 1 DH. Dáváme si
mátový čaj (arabové nás samozřejmě při placení tradičně oberou o 10 DH, pro turisty platí
vysokohorská přirážka) a jdeme se podívat na mešitu Koutoubia. Jak jsme se k ní přibližovali,
začali nás odhánět, abychom jim ji náhodou naší přítomností, byť jen vzdálenou, neznesvětili.
Tak se raději vracíme na náměstí Jamma al Fna a touláme se v úzkých uličkách mediny.
Jeden vedle druhé jsou tu obchůdky s koženým zbožím, sandály, látkami, šátky, bubínky, šperky
a různými suvenýrky. Prodavači se na nás vrhají jako hladoví supi, předvádí nám své zboží,
nenechají nás odejít. Jsme rozhodnuti zatím nic nekupovat, ale když nás jeden obchodník
zatáhne do obchodu s ozdobnými koženými sedátky, probleskne mi hlavou myšlenka,
že by to mohl být pěkný a exotický doplněk do obýváku.
Po 20 minutách smlouvání a několika náznacích, že se chytáme odejít, usmlouváme hačátko z 300 na 150 DH.
Odcházím celá rozzářená, jak jsem dobře a levně nakoupila. Radost kalí až místní uklizečka v hotelu,
která říká, že by za něj nedala víc než 60 DH. Na arábáka dostanu vztek, navíc se mi teď zdá, že
sedátko najednou nějak zapáchá po velbloudech. Tony se baví. K večeru se jdeme zase projít do
medíny, mám chuť hačátko reklamovat, Tony se baví ještě víc a já můžu prasknout vzteky.
Uličky,obchůdky, smrad a bordel, super orientální atmoška. Tony si dává za 10 DH nechutný ovar
z kozla, a já jdu do pizzerie na pizzu. V McDonnaldovi si za 5 DH objednáváme zmrzku,
přinesou nám hrozně malou porci (1/4 normální porce). Požadujeme přidat, oni tvrdí,
že tohle je marocký standard. Tady Vás prostě okradou i v McD. Za 5 DH si necháváme udělat Hena
tatoo, za 14 kupujeme krásný, 7-mi kilový meloun.
Ráno jdeme omrknout busy na vodopády, snídáme smažené ryby (i Bětka!) za 16 DH (a to nás ještě tak
o 4-6 DH natáhl), kupujeme si čerstvé fíky a pak nějakou pichlavou potvoru, co přímo před námi
oloupou a my jen smlsnem dužinu, a zase zapadáme do rozpálených křivolakých uliček
mediny. Tony si kupuje bubínek za 15 DH (usmlouváno z 60).
Pak polaškujeme s prodavačem hábitů (ale jsme nad věcí, jeho přemrštěným cenám se smějeme (pod fousy)
a necháváme ho asi 25 minut vykecat a vychválit své zboží) Má nás za úplné kafky,
obíhá okolo nás, lichotí kde může, navléká nás do svých županů, nechá nás vyfotit se,
ukazuje jak vázat truban, za chvíli jsme "the best friend of his life", ale když vidí,
že Tony peněženku prostě nevytáhne, jeho úlisnost mizí a začíná být drzý a sprostý. Není divu,
už nás viděl pěkně oškubané a teď zklamaně zjišťuje, že okrádačka nebude.
Odpoledne vyrážíme za kulturou (trochu protimluv u Arabů:-). Neznačené uličky, špatná mapa,
protichůdné informace, trvá nám skoro 2 hodiny najít ani ne kilometr vzdálenou královskou
hrobku, která navíc ani za moc nestojí (ještě že vrátný byl tak línej, že ani nevybíral
vstupné - 10DH za tohle je prostě nehoráznost). Přitom podle průvodce se mělo jednat
o "klenot" Marákeše. Jak asi vypadá to ostatní?
To se nedozvíme, protože když konečně dobloudíme k …. či Medrese, tak vždy narazíme na
zamčené dveře :-(. Nakonec se zatouláme do nějaké nezmapované chudinské čtvrti, zpátky do
hotelu se vracíme pomocí kompasu.
Vodopády
Ráno vyrážíme na bus do Azilal (40 DH). Stará, špinavá kára stojící na nástupišti 18 už
je plná arabů, nakonec však přece jen ještě sedíme. Je tu dost stísněno a to i přesto, že
zavazadla jedou na střeše. Ještě nabrat palivo (s autobusem plným lidí a běžícím
motorem) a jede se.
Po půl dvanácté vystupujeme na křižovatce před Azilalem, odkud je to k vodopádům 16 km.
Necháváme se odchytnout taxikářem a ten nás spolu se 3 dalšími maročany a jedním Amíkem (ano,
počítáte dobře, v taxi bylo 7 lidí) odveze starou Dacií za 7 DH k vodopádům.
Mají tady camping, takže zalitujeme, že jsme si nevzali věci z hotelu s sebou, nemuseli
bychom se vracet a mohli zůstat tady. Ale při bližší prohlídce zjišťujeme, že by
tu stejně nebylo do druhého dne co dělat.
Ofotíme vodopády (teda není to nic extra - možná zázrak pro afričany, ale Evropan
zvyklý na Alpy, Tatry či Jeseníky na potoku s několikametrovým vodopádem zas nic
tak super neshledává) z různých stran a Tony pak skáče do jezírka pod vodopádem
mezi koupající se maročáňata.
Jeden Maročánek chytne nějakého ptáka (trochu větší vrabec) a všem se s ním chlubí.
Když prochází kolem nás, ptám se, co s ním bude dělat Říká, že ho sní. Na oběd si dáváme
v místní "restauraci" tajine ze skopového. Je to mňamka! (ale dostávám z ní takovou …,
že 5 dní polykám Endiaron jako celaskon).
Následně se vracíme zpátky, na parkovišti taxíkářů se ptáme jak se dostat zpátky. Nikdo
nekomunikuje ani francouzsky ani anglicky - jsme trochu zmatení. Pak nám jeden z čekajících
pasažérů vysvětlí, že tady se prostě čeká, než se naplní taxík (ano, správně, tady se jezdí
taxíkem zásadně v sedmi a víc lidech). Tvrdí nám, že taky jede na tu křižovatku co my, že od
tam jezdí autobusy každou chvilku. Zatím jsme jenom 4, tak čekáme dál.
Pak tam
přiběhne nějaký místní týpek a řekne si o 15 DH na osobu. Nějak se nám to nezdá (namítáme,
že za cestu sem jsme platili polovinu), ale všichni ostatní (místní) to platí a ten co
umí francouzsky vysvětluje, že když nás jede míň, tak se platí víc - garantuje nám, že
je to v pořádku. Takže zaplatíme 30 DH a nic se neděje :-( - teprve za 5 minut přijede
taxi (tentokrát Mercedes, rok výroby 1970), chlap co se vydával za řidiče dává opravdovému
taxikáři část vybraných peněz, zbytek shrábne sám. Najednou kde se vzali, tu se vzali, je tu dalších
6 Maročanů (takže se tam zase mačkáme v sedmi + 2 v kufru) a jedeme. Vystupujeme na křižovatce,
zatímco ty mrchy marocký si sedí v autě dál.Místo nás řidič okamžitě bere nějaké araby, co na
křižovatce čekali a nás tam nechává a vysmívá se nám. Zase nás obrali!!!
Oni všichni platili stejnou cenu jako my, ale jeli dvojnásobnou trasu. Navíc se v místním "hostinci"
dozvídáme, že nejbližší autobus pojede za 4 hodiny.
Jsme uprostřed pouště, nasraní do běla, vedro jako v Bobadille, dokonce i Bětu použila sprosté slovo!!! Došlo nám, že i ten
chlápek, co nám v Marákeši prodával lístky nám kecal když tvrdil, že odpoledne to jezdí každé 2 hodiny. Teď tu sedíme uprostřed pouště a nadáváme na marocký čubky a celé fucking Maroko. Po půl hodině projíždí kolem nějaký autobus, samozřejmě jede někam do háje, ale my to už vzdáváme a nasedáme. Svezeme se do prvního města, kde doufáme najít nějaký jiný spoj. Když vystoupíme, je nám jasné, že sem noha turisty dlouho nevstoupila. Je to úplně zoufalá díra, civilizaci nepřipomíná vůbec nic, snad jen místní bakšišáci s tím svým "Give me the money, please", ale odkud jede autobus do Marákeše (jestli vůbec nějaký jede) se od nich nedozvíme. Pak nás ale překvapí nějaká kultivovaná Arabka, která nejenže umí anglicky a ochotně nás zavede na nástupiště na Marákeš, ale navíc nám zjistí, že nejbližší autobus nám pojede za hodinu a lístek bude stát 20 DH. A nic, vůbec nic, za to nechce. Tu hodinu se couráme po městě, jsme hrozná atrakce, pořád za námi běhá hlouček dětí a křičí "Bonjour, Bonjour". Na trhu si kupujeme žlutý meloun, prodavač to na nás zkouší s 10DH, dostává 5 a neprotestuje. Pak dostáváme chuť na mátový čaj. Kavární to zase zkouší - prý 10 DH, tradičně dáváme jen 5 a za chvíli máme před sebou plnou konvici skvělého mátového čaje, nad kterým marockým čubkám částečně odpouštíme.
Následují 4 hodiny, kdy se kodrcáme snad přes všechny marocké vesničky a pole (spíš polopoušť) až k marákešským hradbám. Cestou do hotelu si dáme džus, koupíme keramickou pokladničku (platím za ni 3 DH a říkám si, jakej jsem udělal obchod, když u vedlejšího stánku vidím tu samou za 1 DH - takže si ji kupuje i Bětka:-)
Ještě se necháváme natáhnout prodavačem "baget", od kterého si kupujeme jenom vejce natvrdo (celou tu jeho "bagetu" bych asi nepozřel, už dost "zavání", ale říkáme si, že vajíčka, které si sami oloupeme, by snad mohla být OK). Protože však negramotný prodejce baget neuměl ani francouzsky, ani anglicky a snad ani arabsky a psát také nedovel, tak nám okolo sedící Arabové překládají, že jedno vejce stojí 1.5 DH. Jenže když si koupíme 6 vajec a zaplatíme 10 DH, tak se ty kurvy arabský můžou potrhat smíchy. Zase nás dostali. A pointa na závěr - vejce byla zkažená.
O zlatý hřeb večera se postarala majitelka hotelu, která se nás s medovým úsměvem ptá, kdepak jsme byli, jak se nám tam líbilo… Měním si u ní 20 € a ona mi ledabyle hází 100 DH (hned si zaúčtovala další den) a když tam ještě stojím dál, kouká na mne s výrazem "Co tady ještě otravuješ?". Mám toho okrádání vážně po krk a říkám jí, že kurz je trochu jiný… Ona jen velmi neochotně bere do ruky kalkulačku, minutu tam něco jakoby počítá… pak mi s kyselým ksichtem háže ještě 10 DH a otáčí se ke mně zády (takže 2 DH si ještě nechala). Balíme se a jdeme spát. Ráno vyrážíme brzo, berem si taxi na vlakáč - řidič hodil můj bágl na střechu řekl si o 20 DH, když nesouhlasíme, tak ustupuje a že prý podle taxametru. To bereme (mělo by to být max. 10 DH), jenže taxikář s námi schválně jede okružní jízdu, takže cesta nás nakonec vyjde na 14 DH.
Vlak už stojí na nástupišti, u okýnka je hrozná fronta (vlastně spíš chumel), takže kašleme na příplatek 30 DH a skáčem do vlaku na poslední chvíli jen tak. Průvodčímu ale kupodivu stačí naše Interraily, takže sláva - tentokrát jsme Araby obrali my:-)!!!
Rabat
Kupé sdílíme s italským kuchařem, kterému se v Maroku tak líbí, že by tam prý chtěl žít (je divnej). V 13.15 vystupujeme v Rabatu. Vidíme první (a snad taky v Maroku jediné) jezdící schody (nic na tom, že jsou pokažené), hážeme bágly do úschovy a jdeme vomrknout štatl. Zpočátku se zdá, že by tady mohl být i závan civilizace, jakmile se však přiblížíme k medině, všudypřítomný nakyslý smrad a bordel nás ujistí, že jsme pořád ještě v Maroku. Jdeme až na pobřeží (tak natřískanou pláž jsem ještě neviděl! - snad 5 Arabů na m2 - Arabky se nekoupou, jen tam sedí na pláži zahalené jako Eskymák v zimě), kde si při koupání poraním nohu (pláž je plná balvanů a odpadků). Při zpáteční cestě si kupujeme ovoce, ale marně hledáme nesmradlavé místo, kam si sednout a posvačit. Všechna zákoutí a nedej bože lavičky jsou totiž proměněné na latríny. Nakonec skončíme v parku, kde sice všudypřítomný pach moči není tak výrazný, zato nám oběd zpestřuje žebrání místních houmlesáků. Máme už Arábie po krk a shodujeme se, že vynecháme Fes a přímo z Meknéše pojedeme do Tangeru. V úschovně zavazadel jsme tradičně nemile překvapeni, když místo 15DH chtějí 30, protože prý naše batohy byly moc velké. Je pravda, že něco takového tam na stěně napsané měli, ale už máme bágly na zádech, takže vrtíme hlavou, tvrdíme, že naše batůžky jsou "petit", necháváme jim 20 DH a odcházíme. V klimatizovaném kupé (19 DH) potkáváme sympatickou Arabku z vyšších vrstev, která nás dokonce zve k sobě domů (ale bydlí v Rabatu, takže smůla - ale v Meknéši za nás aspoň zatáhne taxi). Ubytujeme se v hotelu Agadir za 70 DH (turecký hajzl a sprchy na střeše), krátce okoukneme noční město a jdeme do hajan.
Volubilis
Ráno na autobusovém nádraží nastupujeme do autobusu do Moulay Idris (6DH), vystupujeme na křižovatce pod Moulay Idris a v dopoledním vedru šlapeme (a chvíli jedem na oslu) 3 km k římským vykopávkám Volubilis.
Docela sranda byla se vstupným - ukazuju novinářský průkaz a chci vstup zdarma. Arab u vchodu něco takového zjevně vidí poprvé v životě, neví co by, říká že to tam neplatí, ale když trvám na svém, tak ustupuje. Takže jdu do pokladny koupit lístek akorát pro Bětku. Dám pokladní stovku a ona mne překvapí tvrzením, že nemá drobné, že prý mi vrátí, až budeme prohlídku končit. Nějak se mi to nezdá, nicméně mezitím se rozkřiklo, že jsem novinář, takže tam přibíhá nějaký hlavoun (asi ředitel), omlouvá se mi a říká, že mám zaplatit až při odchodu.
Vlastní vykopávky překvapí snad jen rozlehlostí, moc zachovalé nejsou (kdo viděl např. Pompeje, bude zklamán). Jinak je vedro jako v pekle, člověka už po chvíli nic nebaví, takže se s další turistickou trojicí (Španěl, Švédka, Kanaďan) domlouváme na společném taxi do Moulay Idris (6 DH/osobu). Jdu ještě zaplatit za vstup, ale pokladní stále nemá drobné (prý možná odpoledneJ) takže má smůlu. Stovku jí rozhodně nechávat nemíním. Jenom se bavím tím, jak všechny ostatní touhle fintou obírá. Snad každý návštěvník jí zaplatí víc, ona mu svatosvatě slíbí, že mu vrátí až bude odcházet, jenže když odchází, tak mu řekne, že si musí počkat na odpoledne :-) - což se nikomu v tom vedru nechce, takže mávne rukou, nebo zakleje, to podle národnosti a temperamentu.
Moulay Idris
Z krátké prohlídky Moulay Idris stojí za zmínku snad jen obzvláště vlezle houževnatý guide man, který tvrdil (lhal jak Arab), že je to posvátné město a turisti se v něm nesmějí pohybovat bez doprovodu. Vzdal to vážně asi až po půl hodině… Jinak město nestálo za moc, zachovalé, opravdu velmi původní arabské (do 80tých let to vážně bylo posvátné město, kam turisti nesměli), ale už jsme utahaní z arabských měst plných špíny, žebráků, smradu a odpadků (tady jsme zahlédli jednu novinku, měli odpadky dokonce i na střechách).
Cesta zpátky v rozžhaveném autobuse (rok výroby 1950) byla zoufalá. Zaplatili jsme v hotelu, nechali si batohy na recepci a šli se schladit do "internetové kavárny" za 5DH/hod. Když konečně zapadlo slunce, vyrazili jsme do města na poslední marocký večer. Na véču jsme si dali kořeněnou bramborovou placku, palačinku s marmeládou a mléko. Jinak arabský večer jako každý jiný - Arabové se neskutečně hemží, prodávají, pokřikují, tím vším projíždějí motorky a káry naložené vším možným. Tony koupil pro ségru obrázek s verši koránu, ale prodavač to neuměl přeložit do žádného srozumitelného jazyka, takže ani nevíme, co ty klikiháky znamenají. Pak jsme vybírali kazetu s marockou hudbou. Prodavač ochotně pouštěl jednu za druhou - hold jakmile se před Maročanem vytáhne peněženka, stane se z něj ten nejúslužnější člověk na světě a hned je tvůj "best friend". Večer jsme zakončili u báječného mátového čaje. V deset večer jsme si vyzvedli věci z hotelu a taxíkem jsme se nechali hodit na nádraží (pěkná scénka, taxikáři se hádali, kdo nás odveze a dokonce si nabourali auta).
O půl třetí ráno sedáme do vlaku směr Gibraltar!!! Slevu na Interrail dává jen Trasmediterranea, která je ale ráno zavřená. Vystojíme si frontu na výstupní razítko, odevzdáme policii vyplněné výstupní karty a hned v půl osmé radostně kupujeme lístky na trajekt. I při této transakci nás ale zvládnou odrbat, už na to kašleme, hlavě abychom byli pryč z tohoto islámského středověku. Na trajektu zabíráme strategicky místa na lavičkách a všechny dostupné polštářky, zaléháme a budíme se až ve dvě odpoledne evropského času v Algeciras!!! Konečně v Evropě!!!
Zpátky v Evrpoě - Algecíras
Připadáme si jako v ráji! V přístavu nás nikdo neodchytává, nic nám nevnucuje, nikdo se nehemží, nepokřikuje a hlavně to tady nesmrdí.
Asi v polovině cesty od přístavu k nádraží se nachází The Lighthouse "El Faro", nezisková křesťanská stanice pro mladé cestovatele s batohem na zádech. Původně nás tady zaujala jenom možnost odložit si tam zadarmo batohy, abychom mohli jít hledat doktora (Tony si z Maroka dovezl pěkně mokvající, nateklý a bolestivý palec u nohy). Když jsme dobrovolníkovi v El faro pověděli, co máme za problém, sám nás odvedl do blízkého zdravotnického střediska a domluvil prohlídku u doktora. Vrcholem jejich ochoty bylo, že doktor mi nohu prohlédl grátis (šlo to z jejich pojištění - přestože jsem namítal, že mám cestovní pojištění vlastní, že je opravdu nechci zneužívat). Dostal jsem antibiotika a antiseptika a bylo.
Po návratu do El Faro jsme se dozvěděli, že sponzorem této stanice je anglikánská církev a pracují tu mladí dobrovolníci z různých zemí EU (berou to jako misijní činnost). Pak nám trochu promluvili do duše, snažili se nás přivést na víru pravou, před odchodem nám ještě každému dali bibli.
Ale to už jsme pelášili na vlak - kam jinam než do Bobadilly:-(. Španělské dráhy nezklamaly - i tentokrát jsme dostali příležitost na důkladnou 4 hodinovou prohlídku této vesničky. Navíc vlak 20:59 do Sevilly byl povinně s příplatkem (označení TRD, takže jsme vysolili 6 € za 100 km a začali zpětně litovat, že nejsme v Maroku, kde bychom za takové peníze mohli jet taxíkem. Navíc vlak nabral víc než hodinu zpoždění (průvodčího jsem se drze zeptal, jestli tohle má být ta vyšší kvalita, za kterou jsem si musel připlatit:-), takže nám v Seville ujel přípoj. Další vlak nám jel až v 9:10 ráno:-(. Tak jsme si prošli noční město, omrkli katedrálu a potom společně a dalšími 4 interrailisty (3 Němci a jedna Portugalka) strávili noc v přilehlém parku (zde musím poznamenat, že zatímco si Bet schrupla, já byl vzhůru a pozoroval okolo pobíhající krysy - inu, jih se nezapře, byly velké jako naše kočky, pozn. Tony).
Portugalsko
V 9:10 jsme vyjížděli vlakem do Huelvy. Zpětně jsme litovali, že jsme se nevydali z Algeciras do Huelvy přímo autobusem. Takhle jsme to objížděli skoro den a kvůli příplatkům za vlak to cenově vyšlo skoro na stejno… V Huelvě jsme v supermercadu doplnili zásoby a přesunuli se na bus do Ayamonte, ležícího na řece Guadianě, která je hranicí mezi Španělskem a Portugalskem. Na druhý břeh do Vila Real de San Antonio se dostanete buďto přes nový elegantní most 10 km za vesnicí, nebo jako my přívozem v centru města za 1 €. Na druhé straně řeky jsme nasedli na vlak a cestou podél pobřeží vyhlíželi nějaké pěkné místo k přenocování. Průvodčí nám radil městečko Fuzeta A, které opravdu leží přímo u moře, jsou tam docela pěkné pláže a asi 500 metrů od nádraží je levný kemp. Tam jsme se ubytovali a oddali plážové pohodě. Lenošili jsme i druhý den dopoledne, odpoledne nás to však přestalo bavit, sebrali jsme Interraily a vyrazili na výlet do Fara. Je to větší město s mezinárodním letištěm, ale historické centrum se dá proběhnout za několik minut. Z Fara jsme dojeli do Taviry - zbytky hradu s pěknými zahradami, bezpočet kostelů, kamenný most, na nábřeží rybáři. Tony si tady za 13 € pořídil pěkné sportovní sandály, pak jsme ještě v supermarketu LIDL hned vedle nádraží nakoupili proviant a po návratu do campu jsme si uvařili fakt dobrou véču.
Další den zase plážová pohoda, lenošení, jen pozdě odpoledne na Tonyho přišly objevitelské choutky, tak přeplaval zátoku a přešel přes dva ostrovy, aby se nakonec dostal až k otevřenému moři. Nasbíral tam mušle a zpátky si stopl člun s nějakým Španělem. Večer ještě krátká procházka po Fuzetě. V pátek jsme se podívali do západního Algarve - konkrétně do města Lagos. S přesedáním ve Faru trvala cesta vlakem přes 3 hodiny, ale vedla pěknou krajinou mezi citrónovými a pomerančovými sady - kolem bílých vesniček, a tak bylo pořád na co koukat. Na promenádě v Lagosu to vypadá trochu jako v Maroku - je tam spousta agentů, co prodávají výletní plavby podél pobřežních útesů, vodní paragliding (50 €/10 min) a jiné mořské hrátky. Agenti pokřikují na kolemjdoucí v různých jazycích, prodávají "poslední volná místa". Oběhli jsme několik stánků a poptali se po cenách. Bětka nakonec usmlouvala výlet na loďce z původních 10 € na 6.50 €.
Protože se odjíždí až za půl hodiny, jdeme ještě nakoupit - zmrzlinu, výborný meloun, nějaké broskve a rajčata. Hodinový výlet tak máme i s piknikem. Navíc ty skály a útesy stály za to - fakt dopručuju.
Po návratu do Fuzety balíme fidlátka a nočním vlakem vyrážíme na sever. Smutné je, že musíme 3x přestupovat, takže toho v noci moc nenaspíme. Ve dvě hodiny nad ránem navíc zjišťujeme, že návazný noční vlak do Evory prostě nejede. Navíc je nečekaně zima (po vedrech z Maroka sice příjemná změna), ale když zuby začínají drkotat příliš, zalézáme do čekárny kde vytahujeme karimatku a spacáky … a jedeme až motoráčkem v 8 ráno.
Evora
Městečko celkem pěkné, ale čekal jsem přece jenom víc. V turistických informacích se dostaneme na internet, pak si tam necháváme batohy a vyrážíme na obhlídku. Zajímavostí jsou zbytky akvaduktu (tuším pozdně středověký), potom kostely, katedrály, muzea … Nejzajímavější věc, kterou jsem tam viděl, byla erární kola, která si můžete zdarma zapůjčit. Nápad sice dobrý, provedení ovšem více než slabé. Bicykly jsou v zoufalém technickém stavu, šíleně drnčí a hlavně vůbec nejedou. Odpoledne opouštíme Evoru a směřujeme do Lisabonu.
Po zkušenostech se španělskými dráhami si raději už 4 dny dopředu kupujeme místenku na vlak z Viga. Byla to celkem zajímavá konverzace, chlapík v pokladně pořád nemohl pochopit, co po něm chceme. Nakonec ale všechna čest, když jsme mu řekli přesně na kdy a který vlak, tak zvedl telefon 10 minut někam volal a nakonec nám místenky vystavil (přestože v Lagosu nám pokladní tvrdila, že v Portugalsku se místenky na RENFE koupit nedají).
Lisabon
Jedeme příplatkovým rychlíkem L, takže 6 € opouští naši kapsu, v hlavním městě jsme po čtvrté odpoledne. Máme v plánu pokračovat na nejzápadnější výběžek evropské pevniny - Cabo da Roca, ale bohužel nám trvá 2 hodiny, než zjistíme, jak se tam dostat. (napřed metrem úplně na západ, pak ještě 30 minut příměstským autobusem). Necháváme bágly na nádraží v úschovně (4 €), s sebou bereme jen malý batoh se 2 spacáky, dobíháme poslední autobus, který tam ten den jede… a když se blížíme k útesům, tak se přižene od severu bouřka. Je to k vzteku, 3 týdny tam nepršelo, ještě odpoledne bylo azurové nebe a sotva se chystáme k přenocování pod širákem… průtrž mračen. Nasedáme na poslední autobus zpátky do Lisabonu. Jsme utahaní, ztratili jsme zbytečně půl dne času a 20 € k tomu (úschovna, autobus), je noc a my nemáme kde přespat. Obvolávám hotely z turistické brožurky, všechno je to jiná kategorie než potřebujeme (100 € a víc za osobu), zkouším i jeden kemp, ale tam chtějí 8 € za osobu + 8 € za stan a ještě k tomu je to někde hrozně za městem, takže připočítat 4 x 1€ za bus (a zítra to samé zpátky). Hrůza. V tom si všimneme baráku (nic moc), na kterém je napsáno Hotel - jdu se tam zeptat - 30 € za oba. Okamžitě bereme. Je to sice marocká kvalita (snad jenom ti švábi byli portugalští), ale únavou usínáme prakticky ihned. Probouzíme v 10:00, pěkně uprostřed Lisabonu… gratulujeme si, že jsme nešli do toho campu. Lisabon je fakt moc hezký, celý den tam šmatláme, pojídáme zmrzlinu (v LIDLu mají litr za 70 centů), pohoda. Odpoledne se jdeme ještě podívat do areálu EXPO1998 (jdeme pěšky, abychom ušetřili, je to hrozná dálka… teprve při zpáteční cestě přijdeme na to, že tam jede vlak a tudíž na Interrail zdarma) a přes noc se přesouváme do Porta.
Porto
Porto je také skvělé město, tradičně bágly do úschovny, prohlídka města a především pak údolí, ve kterém jsou sklepy s proslaveným portským vínem (několik sklepů navštívíme, vždy nám vysvětlí jak se portské vyrábí a nakonec dají pár skleniček na košt…). Bětce vlezlo víno do hlavy, pěkně se motá a na tváři má blažený úsměv, i já se cítím volný jako pták. Prostě pohoda.
Přes noc máme v plánu další přesun - do Viga a odtamtud do Santiaga de Compostela. První půlka proběhla podle plánu, problém nastal ve Vigu, kde nás o půlnoci vyhodili s nádraží. Bylo nás tam asi 5 Interrailistů, tak jsme si ustlali v přilehlém parku na prolézačkách. Nakonec se nám tam spalo tak pěkně, že jsme zaspali vlak v 7 hodin a jeli jsme až o půl desáté.
Santiago de Compostella
Santiago bylo fakt hezké, velmi historické, katedrála impozantní. Jenže byla zavřená kvůli mši a nechtěli tam turisty pouštět. Poté, co jsem ostraze vysvětlil, že já jako turista jenom vypadám, že v podstatě jsem hluboce věřící poutník až ze střední Evropy a jestli mne nepustí na mši, tak jim ztropím skandál, ustoupili. Následovala prohlídka města a cesta zpět do Viga, kde už na nás čekal lehátkový vůz. Měli jsme namířeno do Andory a původně jsme si mysleli, že nejlepší spojení budeme mít ze Zaragozy. Proto jsme měli rezervace jenom tam. Během cesty jsme ale zjistili, že budeme muset až do Léridy (tedy o zastávku dál), takže jsme to vysvětlili štíplístkovi (byl to mladý Holanďan, kterému se Španělsko tak zalíbilo, že tam zůstal - výhoda EU) a ten řekl že OK (koneckonců, cena za lehátko byla jednotná kamkoli a lístek (tedy Interrail) jsme měli).
Jenže do Léridy jsme dorazili s 2 hodinovým zpožděním a přípoj na sever dávno ujel. Další jel až večer. Znovu jsme se jali přesvědčovat průvodčího, že za této situace po nás nemůže chtít, abychom vystoupili… jenže on po nás chtěl, abychom zaplatili za novou rezervaci. Z našeho pohledu to bylo nepřijatelné, protože to byla chyba dráhy a ne naše. Nakonec ustoupil a nechal nás dojet až do Barcelony, odkud jezdí vlaky směrem na Andoru celý den.
V Barceloně jsme šli reklamovat zpoždění (jsou totiž ze zákona povinni vrátit část jízdného), jenže fronta před pokladnami, kde to vracejí, byla fronta asi 120 lidí (přitom fungovala jen dvě okénka z 15 - ano, tradiční kvalita španělských drah). Vzpomněl jsem si na Tarragonu a začal jsem se pěkně vztekat. Nebylo mi to nic platné, všichni to měli na háku, dokonce i Španělé, kteří stáli ve frontě, nechápali, co že se mi to nelíbí… Prostě pohodáři, žádný spěch… zítra je taky den. Maňana systém…
Za vrácených 5 € jsme si aspoň zašli na oběd, to mi trochu spravilo náladu, a jedeme do Andorry. Průvodčího ve vlaku se ptáme, kde je nejlepší vystoupit a ten pitomec nám radí vystoupit v poslední stanici ve Španělsku. Když tak učiníme a vlak odjede do Francie, tak nám na nádraží řekli, že jsme v něm měli zůstat, protože stejně musíme do Francie. Naštěstí to je na hranici jen 4 km, takže to nakonec jdeme pěšky.
Andorra
Ráno prvním autobusem jedeme do hlavního města Andorry - Andorra la Vale, za během hodiny projíždíme v podstatě polovinu této piďizemě. la Vale je přeplněna duty free obchody a obchodními domy, prodávají elektroniku, sportovní vybavení, cigarety, alkohol, cukrovinky a všechno levně. Za 100 € si kupuju hodinky Casio s infraportem na propojení s PC. Domů nakupujeme nějaké sladkosti. Cestou zpátky málem nestíháme vlak, protože na hranicích dělají Francouzi obstrukce, nepouští auta, takže je několikakilometrová zácpa. Řidič autobusu nakonec vezme vysílačku a zavolá celníkům aby neblbli, že veze lidi, co potřebují stihnout vlak a fakt se fronta pohne. Navíc policajti zablokují dopravu v protisměru, zavolají mu přes vysílačku a on vesele vjede do levého proudu a v protisměru jede asi 3 km, než dojede k hranicím… (tohle nechápu dodnes).
Přes noc si to svištíme do Paříže (ve Francii téměř nejsou příplatkové vlaky, fakt skvělý, za tohle bychom ve Španělsku platili jak mourovatý). V Paříži prší, tak se tam ani nezdržujeme a prvním vlakem jedeme na německé hranice. Prohlídka Štrasburku (historického centra i evropských institucí) a pak už na německou stranu čekat na první sobotní vlak. Nádraží je plné lidí jako jsme my, Wochenendeticket bude asi fakt populární. Ležíme na karimatkách na zemi a čekáme na půlnoc, 0:06 vyjíždíme směr východ. Ve vlaku potkáváme 3 Poláky, kteří mají cestu s námi, takže je bereme na náš lístek… Cesta přes Německo nás tak přišla na 5 €. Večer už na nás v Drážďanech čeká Bětčin táta… a v Děčíně výborná večeře, sprcha a měkká čistá postel … Všude dobře, doma nejlíp!
Jste návštěvník těchto stránek číslo:
